Příběh 18.část

Jaké novinky otřesou světem simíků a jak se s nimi Eliot vypořádá? Narodí se miminko v pořádku? A jak Iris přijme svého nového sourozence?

Meziplanetární celnice

Netrvalo to dlouho. Koncem léta byla v Lázeňské Oáze zřízena meziplanetární celnice, díky které se Sixamané pohodlně dostávali na Simtarii (tak říkali domovské planetě simíků) a zpět. Bylo to dobře hlídané místo, které monitorovalo veškerý pohyb mezi planetami. Několik vyvolených vědců z řad Simíků, bylo dokonce puštěno na Sixam, kde dostali povolení nahlédnout do mimozemských výzkumných center a přiučit se tak něco nového od vyspělejší rasy. Na Simtarii mezitím proudily desítky Sixamanů toužících po novém životě. Byly to ženy i muži hledající lásku a toužící po rodině, kterou na Sixamu nemohli povětšinou mít, byly to matky s dětmi počatými ještě za dob únosů, které chtěly své děti vychovat ve světě, ze kterého jejich děti částečně vzešly, ale byly to i páry, které si chtěly užívat a poznávat nový svět, do kterého dříve neměly přístup. Domovy nacházeli Sixamané v ubytovnách, které stát za tímto účelem zřídil, nebo se ubytovali přímo u obyvatel Lázeňské Oázy, kteří měli příliš velké domy a zůstali v nich už samy. Většinou se týkalo starších simíků, kterým už děti odešli do světa. Simíci pak dostávali od státu příspěvky za ubytování přicestovalců. Demonstrace proti jejich příchodu stále pokračovaly, ale už ne v takové míře a spousta obyvatel byla z příchodu nového druhu spíše nadšená, ze zvědavosti se s nimi dávali do řeči a s radostí jim odpovídali na otázky ohledně nového života, který je čekal. Sixamané hráli nejrůznějšími barvami, jejich kůže přecházela od šedých, zelených a modrých tónů, přes fialové až po růžové. Taktéž jejich vlasy rostly v nejrůznějších odstínech a kdekdo jim jejich různorodost záviděl. Někteří z nich ovšem měli Simtarianské rysy, byli to jedinci zplození s unesenými simíky a měli tedy geny od obou ras. Lázeňská Oáza se tedy stala centrem začleňování mimozemšťanů mezi obyvatele Simíkova. No a z Lázeňské Oázy už to bylo co by kamenem dohodil do Del Sol Valley...

Strach a omluva

"Nepřehnal jsi to?" zeptala se opatrně Tess. Slyšela ho venku křičet a taky slyšela jak Iris naštvaně bouchla dveřmi od pokojíku. "Ne!.. Možná?...Já nevím, jsem v poslední době pořád tak podrážděný... nedokážu si zvyknout na to že tu jen tak žijí s námi. Celý život jsem je bral jako ty nejhorší zmetky..." mračil se Eliot a mručel jako medvěd. "Eliote vždyť ten chlapec je jen dítě. Je to nevinné, malé dítě, jen jiné rasy, nemůžeš jí zakazovat kamarádit se s dětmi. Já vím že tvoje rodina s nimi nemá zrovna pěkné zkušenosti, ale... třeba nejsou všichni špatní." mluvila opatrně a s rozvahou Tess. "Ale já se o ní prostě bojím, ty to nechápeš..." mávl rukou Eliot, "...babičku znásilnili stejně jako ty ostatní unesené simíky a bylo jim to jedno! A nebýt April, všechny by zabili, když si pak pro mojí mámu přišli. A teď? Teď nás mají najednou rádi a už nás nechtějí unášet a chtějí žít v míru? Kecy! Samý kecy!" nadával Eliot a vztekle vyskočil na kuchyňskou linku. "Lásko, naši předci taky dělali hrozné věci, znásilňovali, zabíjeli, upalovali a mučili... taky jsme pokročili od té doby. Neříkám že je musíš mít rád, ale zkus prosím tě přijmout taky možnost, že se opravdu změnili. Je to už přes šedesát let od Miina únosu. Mají jiné vedení." odpověděla mu klidně Tessa a pak její pohled padl na Eliotovu nohu, na kuchyňské lince "Prosím zlato, já tu vařím..". "Nesnáším když máš pravdu." pousmál se na ni a slezl z linky. Políbil blondýnku na tváři a šel se omluvit dceři. "Můžu?" zaklepal lehce na dveře dívčina pokoje. "Jo, pojď dál.." ozvala se otrávená dívka, která si poctivě psala domácí úkol, jak jí bylo nařízeno. Eliot vešel do pokoje a posadil se na její postel, "Promiň Iris, občas se chovám jako idiot.." sklopil pohled a zadíval se na koberec, ".. mám o tebe jen strach a když se člověk bojí, chová se občas jako pošuk." pokrčil rameny. "Ale tati, já se o sebe umím postarat." zvedla se ze židle hrdě Iris. "Já vím že jo princezno. To ale na mém strachu nic nemění. Nepřežil bych kdyby se ti něco stalo a já jim prostě nevěřím... ale bylo ode mne nefér, zakazovat ti bavit se s tím klukem." pohlédl na ni vážně. "Díky tati." pousmála se Iris. "Za co?" nechápal Eliot. "Že mně máš tak rád." zmáčkla ho pevně dívka, "Taky tě mám moc ráda.." dodala a pustila ho, "Vidíš? Stačilo to říct úplně jednoduše.." zazubila se...

Pan a Paní Foxovi

Na radnici už na ně čekali jejich dva svědci, které museli na obřad mít. Za Tessu to byla její kamarádky a sousedka Kimberly a za Eliota jeho kamarád a kytarista jeho kapely Dexter. "Erin mně zabije, měli jsme jim to říct.." kousla se do rtu Tessa, když vstupovali do obřadní místnosti. "Nezabije, za chvilku bude mít díky tobě druhé vnouče, takže budeš její oblíbenkyně." zazubil se na ni Eliot. Kdyby jen tušil, jak moc se s časovým odhadem trefil. "Vážení snoubenci, svědci a hosté." mrkl oddávající na malou Iris, "Sešli jsme se tu dnes, abychom spojili tyto dva mladé lidi, svazkem manželským..." začal odříkávat obřadní řeč. Následovala dvě "Ano", navlékání prstenů, novomanželský polibek a pak podpisy novomanželů Foxových a jejich svědků. "Já vám tímto gratuluji k uzavření svazku manželského a přeji vám mnoho radostí na společné cestě životem." ukončil obřad oddávající. "A je to.." usmála se nadšeně Tessa a oddechla si. Jak se ale uvolnila a přestala se stresovat, praskla jí voda. "Ach ne!" vykřikla překvapeně, "Budeme rodit!". "Co.. TEĎ?" pohlédl na ni překvapeně Eliot, který se o něčem bavil s Dextrem. "Ne, až zítra!" zamračila se Tess, "Jasně že teď!" poukázala rukama na plodovou vodu stékající po jejích nohách. "Aha! Jen dýchej! Dýchej zlato! Hned jedeme!" uklidňoval ji polekaný Eliot. "Panečku! Tak to se tu ještě nestalo!" hleděl na ně nadšený oddávající, "Ty tam! Skoč pro koště a vytři to prosím tě.." vyhnal mladého pomocníka na úklid. "Omlouvám se." pohlédla na blonďatého chlapce Tess a pomalu se kolébala ke schodišti, nechávajíc za sebou mokrou stopu. "Nic se neděje. Gratuluji předem!" odvětil chlapec s úsměvem a pomohl jí projít dveřmi. "Kim, vem Iris k sobě prosím, zavolám našim, vyzvednou si jí tam." požádal Eliot sousedku, "Jasně, bez obav." souhlasila. "Já chci jet s vámi!" nafoukla se Iris. "Broučku v nemocnici je nuda, může to trvat ještě spoustu hodin, než se miminko narodí.." pohlédl na ni vážně Eliot. "Aha.. tak to asi nechci jet." zamyslela se dívka. "Myslel jsem si to." zazubil se táta a objal ji, "Děda s babčou pro tebe přijedou, budu vám všechno hlásit!" hulákal Eliot už ze schodiště...

Špatné zprávy

Čas vůbec neutíkal, Eliotovi se zdálo, že tam sedí už celou věčnost. Ze začátku vždycky zpozorněl, když někdo prošel dveřmi vedoucím k sálům, ale po nějaké době už si procházejících zdravotníků přestal všímat. Jen čekal a čekal. Hlavou se mu honily nejčernější myšlenky a po těle mu bylo příšerně, chtělo se mu zvracet, jak se mu žaludek úzkostí svíral, chtělo se mu brečet, jaký tlak ho na hrudníkutlačil a chtělo se mu řvát, kvůli vší té bezmoci. Po nekonečně dlouhé době se objevili dva zdravotníci. "Pan Fox?" promluvila na něj tiše a opatrně žena. Eliot věděl, že to není dobré už jen z toho, jak ho oslovila. Hlas měla plný soucitu. Nemohl se na ně ani podívat, protože jejich lítostivé tváře by mu hned prozradily, že se stalo něco zlého. "Hm..?" dostal ze sebe Eliot, protože na víc se nezmohl. Hlavu měl skloněnou a oči zavřené. Dlouho čekal, až se někdo objeví a řekne mu, co se stalo, ale teď si přál aby se propadli do země. Aby zmizeli. Nechtěl to vědět. Nechtěl! "U vaší paní došlo k závažným komplikacím během porodu, objevilo se silné krvácení, které se doktoři snažili urychleně zastavit.." začala mu vysvětlovat situaci žena, ale Eliot jakoby v tu chvíli ohluchl, vůbec nevnímal popis toho co se dělo, vnímal jen slova jako "Nepodařilo se." a "Nedalo se už nic dělat.", která ho propichovala ostře jako meče, "...je nám to strašně líto pane Fox, ale... vaše žena zemřela.." dodala tiše žena a přistoupila k němu. Soucitně mu položila ruku na rameno, ani pro ně tohle nebylo snadné, sdělovat špatné zprávy byla nejhorší část jejich práce. "Zemřela." Eliotovi se při těch slovech zatmělo před očima a srdce mu začalo bušit tak, že málem zkolaboval. "A dítě...?" zamumlal těžce oddechujíc. Po tváři už se mu koulely slzy a křeče bolestivě svíraly jeho tělo. "Podařilo se ho zachránit, sice to chvíli nevypadalo ale... je to bojovník. Máte krásného, zdravého syna." řekl ihned druhý zdravotník, který do té chvíle mlčel. "A to jste nemohli zachránit i jí??" vyskočil na nohy Eliot a odstrčil od sebe ženu. "Moc nás to mrzí, dělali jsme co se dalo.." omlouvala se. "JÁ VÁM NEVĚŘÍM!!" začal se hroutit Eliot, opět ho ty pocity dostihly. Smutek, bezmoc, vztek. "Já vám nevěřím..." začal pomalu padat na kolena. Byla pryč. Už jí nikdy neuvidí. Už nikdy jí neřekne, jak strašně moc jí miluje. "Moje lásko... vraťte mi ji... prosím! Vraťte mi ji..." plakal zhroucený v klubíčku neštěstí..t 

Poslední rozloučení

Před tím, než se mohla rodinka začít z tak velké ztráty vzpamatovávat, bylo potřeba udělat ještě jednu věc. Rozloučit se se zesnulou a pochovat její tělo v matičce zemi. Eliot nechtěl Tess pohřbít na nějakém Del Sol Valleyském hřbitově, ani ji nechtěl převážet do San Myshuna, kde byla pohřbená většina její rodiny, chtěl aby zůstala s nimi a tak ji nechal pohřbít pod malý dub, na jejich zahradě. Eliot z toho nechtěl dělat velkou událost, měl všeho dost a tak pozval jen členy rodiny. Smuteční kondolenci zaslal i Tessiným rodičům, neměl je rád, možná je dokonce nesnášel, ale skutečnost, že jejich dcera zemřela, jim sdělit musel. Nejhůř to nesla Iris, bylo pro ni hrozně těžké pochopit, kam maminka odešla a proč. Eliot jí toho moc neřekl a malé děti jsou šíleně zvědavé a na všechno potřebují jasné odpovědi. Že maminka zemřela a je teď v nebi, jí vysvětlila až Erin. "Sbohem lásko.." rozloučil se v duchu Eliot, když byl pohřeb u konce. "TY!" ozval se najednou mužský křik. Všichni se otočili za jeho majitelem a spatřili naštvaného pana Forbse, který kráčel svižným krokem k Eliotovi. "Theodore!" snažila se ho zastavit uplakaná paní Forbsová, ale marně. "Tys mi zabil dceru!! Ten tvůj parchant jí zabil!!" křičel na něj vztekle, ale oči se mu zaplavovaly slzami. "To snad nemyslíte vážně!" okřikla ho pohoršená Erin, zastávajíc se svého syna, který mlčel. Eliot nevěděl co říct. Byl už unavený, vyčerpaný ze všech těch emocí, které poslední dny cloumaly jeho tělem a nechtěl bojovat, nechtěl se s ním hádat, nemělo by to cenu. Theodor akorát truchlil, stejně jako on. "Tak řekni něco ty zmetku!" cloumal s Eliotem jako s hadrovou panenkou. "Stačí slovo a tenhle obtížný hmyz zase zmizí.." zavrčela April, která měla tohohle blonďatého vzteklouna právě tak dost. "Mrzí mně to.. " řekl Eliot se sklopeným pohledem. Teodor zvedl překvapeně obočí a pak o krok couvnul. Nastalo dlouhé ticho. "Mně taky... měl jsem tu pro ni být.." rozhodil bezradně rukama a dal se do pláče. Pak padl na kolena před dceřin hrob a omlouval se jí. Byl na něj bolestný pohled. Rodiče by neměli přežít vlastní děti. Všichni byli rozhození a tak si nikdo nevšiml toho, že se Iris vypařila. Běžela domů. Běžela za tím dítětem, které podle pana Forbse zabilo její matku..

Neviditelná

Uběhla nějaká doba a rodinka si začala na Tessinu nepřítomnost pomalu zvykat. Bylo to strašně těžké, ale každý měl svůj způsob, jak se s tím vypořádat. Eliot chodil hodně běhat, pomáhalo mu to lépe zvládat stres a navíc byl večer tak unavený, že hned usnul. Stále se ale vyhýbal ložnici a přestože byl z gauče pořádně rozlámaný, upřednostňoval spaní na něm. Iris si našla vlastní způsob, jak se s matčinou nepřítomností vypořádat. Její způsob se ale Eliotovi vůbec nelíbil. Iris často sedávala u matčina hrobu a povídala si s ní. Nebo si to alespoň myslela. Dětská fantazie je neuvěřitelná a dokáže vyprodukovat ledacos. Pravdou ale bylo, že malé děti bývají mnohem vnímavější k paranormálním jevům a schopnost vídat duchy, které pak rodiče nazývají "imaginární kamarádi", by tedy nebyla v tomhle věku nijak výjimečná. Eliot z toho ale neměl dobrý pocit a tak se snažil tohle chování moc nepodporovat. "No a dneska na dramaťáku, jsme měli nacvičovat předstírání různých emocí, byla to docela sranda... nevěřila bych, že mně to bude tolik bavit.." vyprávěla Iris, sedící před matčiným náhrobkem. "Beruško, co tady zase děláš..?" povzdechl si Eliot když ji tam našel sedět takhle samotnou. "Povídám si s mámou." odpověděla s úsměvem Iris. "Iris, tohle už jsme řešili... máma tu není, povídáš si s tímhle kusem šutru.." mávl rukou směrem k náhrobku, "Pojď, Tris tě všude hledá, chce si hrát tu hru co jsi včera vymyslela.." podal dívce ruku a pomohl jí na nohy. "Na tygříky?" rozzářila se Iris. "Jo něco takového asi šišlal. Tigžísi." napodobil syna Eliot a Iris málem smíchy zakopla. Tristan už netrpělivě čekal v obýváku. Vyrostl z něj pěkný raubíř, pořád vymýšlel samé vylomeniny a dělal nepořádek. Byl horší než Diablo. Tris se narodil s heterochromií, což znamenalo že jedno oko měl světle modré a druhé tmavě hnědé. Doktoři přišli na to, že k tomu nejspíš došlo kvůli komplikacím při porodu. Eliot těm odborným termínům nerozuměl a bylo mu to jedno, hlavně že byl chlapeček zdravý a dobře viděl. "Ijís! Ijís!!" vyskočil na nohy nadšeně, když zahlédl svojí sestru. "Tak jo, já se skočím proběhnout kolem bloku, pohlídáš ho chvilku?" požádal blondýnku Eliot. "Jasně tatí." zazubila se dívka a málem spadla, když jí bráška padl kolem pasu...

Nepořádek

Když došel domů a otevřel vchodové dveře, otevřel překvapením ústa dokořán. Podlaha v obýváku byla posypaná moukou a kakaem, a kočky společně s Kevinem v tom vesele pobíhaly a roznášely nepořádek po zbytku domu. "Iris??" zalapal po dechu Eliot a holčička hned vyskočila do pozoru, "Co to má do háje bejt? Takovej bordel!" zvýšil Eliot trochu hlas, takže se ho Tristan lekl a schoval se za svou starší setru. "Chtěli jsme si hrát na restauraci a udělat si těsto, ale Tris pak ty pytlíky popadl a začal to tu rozhazovat, když jsem odešla pro vodu..." sklopila hlavu Iris. "A proč jsi to neuklidila?" hleděl na ni nechápavě Eliot, "Nechtěla jsem ho tu nechat samotnýho přece a koště máme v patře..." ryla špičkou boty do podlahy a vymýšlela výmluvy. Pravdou bylo, že se jí uklízet prostě nechtělo, to nebyla žádná zábava. Kočky pobíhající v mouce a dělající roztomilé, bílé stopy tlapiček na koberci ovšem ano. No to je skvělý.." mnul si spánky Eliot. "Tata.." natáhl se k němu Tris, který už byl z celé té situace nervózní. "Pozor neupadni do toho bordelu.." chytal ho rychle Eliot, když chlapeček klopýtl. Jakmile se Eliot sehnul, Iris to ucítila. Oblečení jejího táty bylo načichlé hospodským odérem a kouřem z cigaret. Ihned si dala dvě a dvě dohromady. možná jen potkal známého a zašel s ním na skleničku, ale možná to nenesl to tak dobře jak tvrdil a maminka mu chyběla víc než přiznával. "Tak šup, dojdi pro to koště, já omeju kočky a tohohle malýho lumpa." požádal už s úsměvem Iris, k níž se tisknul její malý bráška. "Dobře a.. promiň tati." pohlédla na něj. "To nevadí, nestalo se nic hrozného a... jsem rád že ho hlídáš." pohladil ji po tváři Eliot. Když byly kočky nedobrovolně očištěné a podlaha umytá, nastal čas na očistu členů domácnosti. Iris si dala sprchu v patře a Eliot zatím dole napustil vanu pro Trise. "Co kdyby jsme dneska spali spolu?" navrhla Iris, když za nimi pak vykoupaná přišla. "Na gauč se asi nevejdeme zlato." odpověděl nechápavě Eliot. "Nemyslím na gauči, když nahoře máme obří postel. Prosíím tatí! Nechci dnes spát sama, včera jsem měla ošklivej sen." žadonila Iris. "Tak fajn.." souhlasil nakonec neochotně Eliot. Nespal v té posteli od Tessiny smrti, ale v láskyplném objetí svých dětí a lehce omámen alkoholem, nakonec přeci jen usnul. A spal tak dobře jako už dlouho ne.. 

Potřeba

Eliot domů nespěchal, neměl ani moc za čím. Dětí si přes týden užíval až až a teď když věděl, že je Erin pohlídá, se mu domů prostě nechtělo. Jediné co tma na něj čekalo, byla prázdná postel. "Nemusel jsi tu zůstávat až do zavíračky." houkla na něj Serena. "Blázníš? Nikdy jsem v takhle prázdném baru nebyl, je to zážitek." přiznal Eliot a rozhlédl se po liduprázdné místnosti, "Židle jsem složil, mám udělat ještě něco?" zeptal se. "Ne, to je dobrý, už jen zkontroluju zásoby na zítra a kašlem na to. Každopádně ale děkuju za dnešní pomoc!" usmála se na něj dívka a pokračovala v kontrole lahví. "Není zač, alespoň jsem byl užitečný jinak než výměnou plín, nebo kontrolou domácích úkolů.." mávl rukou Eliot. "Je to náročné že?" pohlédla na něj vážně Serena. "To ne já jen... připadám si jak ženská v domácnosti víš? Miluju svoje děti nadevše, ale je toho moc a občas chybí mi doby, kdy jsem si mohl dělat co jsem chtěl..." podrbal se na hlavě, "Mám pocit, že mi život utíká a já jen uklízim, peru a vařim.." sklopil oči. "Musíš vydržet až povyrostou, pak budeš mít zase čas pro sebe." mrkla na něj Serena, "Dáme ještě pivo? Asi to potřebuješ.." zazubila se. "Nevím jestli bych měl, už se mi docela motá hlava.. co to povídám, sem s nim!" zahalekal Eliot. Jen během úklidu už vypili tři půllitry. "Co ty? Vypadala jsi dnes nějak sklesle.." zeptal se jí Eliot když si přiťukli. Serena si sedla vedle něj na barovou židli, "Nějak nám to doma skřípe. Poslední dobou je Bill takový.. divný. Buď má jinou, nebo... já nevím, možná ho už po té době nepřitahuju, co já vím.." zavrtěla otráveně hlavou a napila se piva. Eliot se zamračil, "To je přece blbost.." pohlédl na ní Eliot a snad poprvé si prohlédl svou kamarádku jako ženu očima muže. Tehdy se to zvrtlo. Neměl už ženu tak dlouho. Jeho pohled jel od štíhlých, dlouhých nohou, přes krásně tvarované boky a úzký pas, až k těm nádherným, velkým ňadrům, která se jí rýsovala pod uplým tričkem. "..Vždyť jsi tak nádherná.." špitl po chvilce ticha. Serena na něj překvapeně pohlédla. Chvíli si jen hleděli do očí, nebylo třeba slov, řeč těla mluvila za ně. Chvění, napětí a vzrušení cítili oba stejné. Najednou se atmosféra v místnosti změnila, jakoby zelektrizovala a oni se vrhli jeden na druhého. Líbali se tak vášnivě a žhavě, že by mohli dotykem založit požár. Sténání, rychlé dýchaní a vrzání starého nábytku, byly jediné zvyku v tichém baru. Oblečení svlékali za pochodu. Trvalo to asi dvě hodiny, než se oba dosyta ukojili a alkohol začínal po fyzické aktivitě vyprchávat. "To bylo nečekané...Co teď?" zeptal se jí Eliot, když se trochu oblékli a výčitky je začaly zaplavovat. "Necháme to tak, jak to bylo. Stalo se to, oba jsme to potřebovali, ale nic víc z toho nebude..." odpověděla mu Serena. "Tak fajn, jakoby se nic nestalo." přikývl Eliot. Pak se s prvním ranním světlem oba odebrali uličkou hanby do svých domovů...

Žádaná

Iris byla odvážná holka a na rozdíl od svých vrstevnic se nestyděla mluvit s klukama. Někteří z nich z toho ovšem byli zaskočeni, protože holky si většinou jen štěbetaly o přestávkách v hloučku nějaké drby a hihňali se jako praštěné, když pak tedy jeden tento exeplář opustil hejno a začal se bavit i s nimi, byli přirozeně v rozpacích. Díky své povaze, kouzelným očím a překrásným zlatým vlasům, se Iris brzy vypracovala na třídní oblíbenkyni, ačkoliv o to vůbec nestála. Dívky chtěly být jako ona a kluci chtěli chodit s někým jako byla ona, přestože v tomhle věku ještě skoro vůbec netušili, co to vlastně znamená, nebo jak na to. "Hele, já už asi půjdu, máme dost úkolů.." zívla Iris, sedící na vlhké trávě vedle spolužáka Trevise. Do Del Sol Valley dorazila zima, což v překladu znamenalo, že se trochu ochladilo a často pršelo. "Ne, počkej já..." odvrátil se Trevis, aby nabral odvahu a zhluboka se nadechl. Iris na něj nechápavě hleděla. Tenhle kluk býval přece normální! Nechala se přemluvit, že se spolu půjdou chvíli houpat do parku, protože s Trevisem bývala docela sranda, ale on byl celé odpoledne ticho, vůbec nemluvil, měl nechutně propocené tričko, přestože bylo docela chladno a Iris se s ním už opravdu neuvěřitelně nudila. Chlapec najednou sebral veškerou odvahu a položil svou třesoucí se, upocenou dlaň na Irisinu ruku. "Fuj" pomyslela si dívka, "Co děláš?" zeptala se Trevise. "Chtěla... chtěla bys bejt moje holka?" vypadlo z koktajícího chlapečka, kterému po spánku stekla další kapka potu. Iris na něj chvíli civěla s otevřenou pusou a pak vyskočila na nohy a začala couvat "Já...eh... hele já už fakt musim..." dostala ze sebe, otočila se a dala se do běhu. "To znamená jo?" volala za ní nechápavě kluk. "NE!" zakřičela běžící dívenka a dala si pozor aby jí bylo jasně rozumět, "Ty jó.." ušklíbl se nespokojeně chlapec a začal otráveně šťourat prstem do rozměklé hlíny. Iris běžela dokud se mu neztratila z dohledu a pak zpomalila až úplně zastavila v jedné uličce. V hlavě si celou tu situaci přehrála znovu. Trapné ticho, upocenou dlaň a zoufalý chlapcův výraz. To bylo ono? Ta scéna z filmů, kdy se dívkám roztřesou kolena a zamilovaně padnou do náručí svého milého? "Bože to bylo tak trapný!!!" zaúpěla zoufale, "Tohle už nikdy!!" vrtěla hlavou a znechuceně se oklepala. Pak se otřesená tímto romantickým zážitkem vydala domů...

Sníh!

První změnou bylo, dostat děti na chvíli z města a víkend strávený u rodičů v Brindleton Bay byl pro to jako stvořený. "Tatí, Trisi!! Podívejte! Toho sněhu!!" křičela Iris s obličejem nalepeným na okně auta. "Krásný viď?" zazubil se Eliot, jel hrozně opatrně, protože cítil, jak kola vozu občas proklouzla. "Chtěla bys tu žít? Chybí ti sníh v Del Sol Valley?" využil situace k nenápadnému výslechu. "Hmm.." zamyslela se holčička, "...to asi ne, sníh je hezký, ale hrozně studí a všechno je takový mokrý, navíc v létě tu furt prší.. to já mám asi radši sluníčko a teplo." zamyslela se holčička. Eliot si odfrkl. Když přijeli k jeho rodnému domu, nemohl děti dostat do baráku. S babčou a dědou se pozdravili jen ve dveřích a pak oba zase zapadli do sněhu. Dospělí se mezitím posadili v kuchyni. "Roxy zemřela Eliote." sdělila synovi smutnou novinu Erin. "Do háje! To jsou zase veselý zprávy na uvítanou.." zachmuřil se, "...chudák Roxy, bude mi fakt chybět." přešel ve vzpomínkách k prostořeké růžovlásce. "Zemřela při sexu." zazubil se Jake. "To si děláš srandu?" pohlédl na něj nevěřícně Eliot. "Ne, ten její milenec pak zavolal sanitku, byli v tom nejlepším, když její srdce vypovědělo službu. " usmál se stařík, "Jeden by jí skoro záviděl.". "Ale dej pokoj." plácla ho s úsměvem Erin. "No co? Už nejsi tak.. přítulná jako dřív." vyčetl jí Jake. "Ne! Tohle nebude teď probírat! Přede mnou ne!" oklepal se pohoršeně Eliot. "Cíťo." zavrtěl hlavou Jake. "A kdy bude pohřeb?" zeptal se Eliot. "Nebude, Roxy to nechtěla, prý její odchod není důvod k smutku a máme se na ní jen napít a zavzpomínat." odpověděla Erin, "Dojdu pro skleničky.". "Hele, nechcete letos Vánoce oslavit u nás?" zeptal se Eliot, "Sice nemáme sníh, ale... asi takhle - hledám nám nový dům, tak mně napadlo, že bychom se s tímhle starým mohli tímhle způsobem rozloučit..." pokrčil rameny Eliot očekávaje vítky ohledně stěhování. "No konečně!" pohlédl ke stropu Jake. "Co?" nechápal jeho reakci Eliot. "Divili jsme se, že jsi z toho domu neutekl už dávno. Ještě jsi ji nechal pohřbít hned na zahradě... Jak by jsi mohl dál normálně žít, když jsi ten dům proměnil v její mauzoleum." vrtěla hlavou Erin z kuchyně. "Já-já... tak proč jste mi něco neřekli?" hleděl na ně šokovaně. "K tomu jsi musel dojít sám, potřeboval jsi truchlit, ale už to opravdu stačilo, musíš začít zase žít. Tessa byla skvělá, milovali jsme jí, ale je pryč a ty máš ještě tolik života před sebou." položil mu dlaň na rameno Jake. "A na Vánoce přijedeme moc rádi, obvolám rodinu!" zajásala z kuchyně Erin. Eliot tam seděl jako opařený. Tohle vůbec nečekal. Tris se na zahradě mezitím kompletně promáčel a Iris postavila krásného, sněhuláčka. Nebo spíš sněhulačku...

Nový život, nový začátek

Trvalo to déle než myslel. Stavba domu se táhla, protože ji neustále zpomalovaly nějaké podivné komplikace a stěhování bylo téměř v nedohlednu. Začátkem léta se ale konečně dočkali, navždy opustili svůj starý život v Del Sol Valley a vydali se vstříc novému ve Strangeville. Město působilo velmi příjemně, místní byli milí a sousedé je přišli s úsměvy na tvářích přivítat hned po nastěhování. Eliot měl pocit, že konečně budou moci po všem co protrpěli normálně žít. Rodinka prošla za těch pár měsíců několika změnami. Eliotovi si nechal trochu zarůst tvář a děti nepatrně vytáhly. Z Trise vyrostl pěkně drzý rošťák. Velmi často na něj musel Eliot řvát, nebo mu dokonce dát zaracha, opravdu to s ním nebylo snadné, protože chlapec měl hlavu plnou lumpáren a spoustu nevybité energie. Iris už se začala rýsovat ženská postava a Eliot jako ostříž sledoval každého chlapce, který kolem ní jen prošel. Hrozně mu připomínala Tessu, byla světlem jeho života a svou holčičku miloval víc, než cokoliv jiného. Svého syna samozřejmě miloval také, ale jeho nekontrolovatelná, divoká povaha mu to občas dost znemožňovala a ztěžovala. Jeho pěvecká kariéra se poslední dobou zúžila hlavně na psaní nových písní pro mladší, populární hudebníky. Ostatní členové jeho skupiny Crazy Wolfs už měli už po většinou děti, stejně jako on a jejich životy tak nabraly trochu jiný směr. Koncertovali už jen jednou za rok a to je kvůli věrným fanouškům. Po Eliotových textech ale byla obrovská poptávka a tak neměl o práci ani peníze nouzi. Iris byla neuvěřitelně přátelská a nemohla se už dočkat nových kamarádů, které si ve Strangeville najde. Město jí naplňovalo pozitivní energií, slunce jí pálilo na kůži a ona se v něm cítila jako znovuzrozená. Nemohla se ale zbavit toho zvláštního pocitu, že je tu něco... něco divného...

Erwin

Bylo neuvěřitelné horko a poušť byla rozpálená, ale Iris v takovém počasí jen spokojeně vrněla, milovala ten pocit, když jí slunce pálilo na kůži a prohřívalo její tělo. Díky procházkám s Hedvikou, se dostala do koutů Strangerville, kam by jinak asi sama nezavítala. Pejska chránil před horkem jeho hustý kožíšek a tak ani ona nijak zvlášť horkem netrpěla a procházku si užívala. Iris zaujal malinkatý stánek na okraji města. Cedule nad stánkem nesla nápis "BPNV", Iris na ní nějakou chvíli civěla a přemýšlela, co by to tak mělo asi znamenat, ale lebka kraví rostliny dost intenzivně odváděla její pozornost. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se na první pohled střelený kluk, postávající uvnitř. "Co to znamená?" ukázala Iris na ceduli. "No přece - Buďte připraveni na všechno!" zazubil se zrzek. "Jako na co třeba?" nechápala Iris. "Děláš si srandu? Nevšimla sis co se tady děje?" pohlédl na blondýnku pobaveně. "Žijeme tu teprve chvilku, ale ne... ničeho jsem si nevšimla." zavrtěla hlavou dívka. "Ahaa nováček, jasně, to dává smysl. Já jsem Erwin, vítej ve městě. Jde o to, že se tu něco děje... nevím přesně co, ale někteří simíci se chovají divně, vojáky se to tu hemží jak mravenci kolem piknikového koše a už jsem viděl pár tajných..." začal se obezřetně rozhlížet kolem. "Ty jsi blázen.." zasmála se Iris, "..a proč máš na hlavě ten cedník?" poukázala na Erwinovu pokrývku hlavy. "To je proti odposlechům přece! Můžu ti jeden taky vyrobit, nebo si kup tady alespoň ten krystal, chrání proti uřknutí!" očividně to myslel opravdu vážně. "Nemám s sebou peníze, šla jsem jen se psem." pokrčila rameny Iris a v tu chvíli její pohled padl na fenku válející se v louži vlastních čůránek, "HEDVIKO!" zaxichtila se znechuceně blondýnka, "Promiň, musím jít umýt tohle prase, než to na ní zaschne.." pohlédla omluvně na Erwina. "Tak dobře, ale buď opatrná..eh.." hleděla na ni tázavě, "Iris." doplnila ho dívka, "..jasně, buď opatrná Iris, tohle město... něco se tu děje.." začal se zase nervózně rozhlížet. "Jasně, díky Erwine! Budu si dávat bacha!" zamávala mu Iris, "Tihle konspirační teoretici.. úplní magoři.." špitla Hedvice, když byli z Erwinova doslechu...

Přátelé

"Říkám vám, že se chovala fakt zvláštně, to nebylo přepracováním!" stála si za svým Iris. Vše o podivném setkání s Jess a Erwinově teorii, hned vyklopila svým novým kamarádům. "Je to pošuk kotě, nesmíš si nechat nakecávat tyhle kraviny..." mávl rukou Ronon, chlapec s dredy a jizvami na tváři. Byl to vášnivý motorkář a školní rváč, ale jeho tvrďácký zjev a chování, byly jen obrannou reakcí na nešťastné dětství. Ve skutečnosti to byl prima kluk, který Iris opravdu přirostl k srdci. "Třeba na tom něco je Rone! Taky jsem už pár dní nazpět potkala podobného pošuka. Stál v uličce za hospodou a mumlal tyhle nesmysly, dost jsem se lekla a rychle utekla." podpořila Irisiny obavy Astra, mimozemšťanka, která se svým kamarádem žila na parkovišti karavanů, ve dvou přestavěných kontejnerech. Přišla ze Sixamu za lepším životem, ale její představy se zatím s realitou moc nesetkaly. "Já si myslím, že se něco děje, táta to taky říkal a já mu teda věřím! Měli bychom si dávat pozor...velký pozor.." mumlala Eden a nervózně poklepávala nohama. Její matka zemřela, když jí byly dva roky a od té doby žila jen s otcem. Její táta byl hrozně paranoidní, bál se že ztratí i ji a tak postavil podzemní bunkr, zamaskovaný starým, spadlým letadlem, kde od té doby s malou holčičkou žil. Eden od něj ledacos pochytila a přestože je měli místní za blázny, držela se svým otcem. Iris se její odlišné chování a životní styl zdály zajímavé a tak se s Eden, která moc přátel neměla, rychle skamarádila. "Já teda souhlasím s Rononem, jste paranoidní holky, možná je to jen nějaká nová droga, třeba si ty lidi něco šlehli, nedělejte z toho zase záhadu století.." mávl rukou posměšně Sky, mimozemský kluk žijící s Astrou na parkovišti. Až na zvláštní barvu kůže, to byl normální, fajn kluk a Iris věděla, že se na něj může spolehnout s čímkoliv. Díky jedné blondýnce, se tak dala dohromady tahle roztodivná skupinka existencí, které tvořili její nejbližší přátele...

Tajná laboratoř

"Tohle je blbej nápad Iris.." mručela Eden když prolezli poškozeným plotem dovnitř. "Nemuseli jste se mnou chodit, nikdo vás nenutil.." pokrčila rameny blondýnka. "Mohlo by se ti tu něco stát, kdyby jsi šla sama, kdo by ti asi tak pomohl, hm?" ušklíbl se na ni Sky, mimozemský chlapec. "Já vím, že jste na naší planetě teprve pár let, ale o telefonech už jste slyšeli ne?" rýpla si do něj Iris. "Na takovémhle místě nemusí být žádný signál kočko.." podpořil kamaráda Ronon. "A má pravdu, skoro žádný tu není.." zamručela Astra, když z kapsy vytáhla svůj mobil. "To je divný, ta laboratoř nemohla být takhle odstřižená od světa ne?" zamračila se Iris. "Záleží na tom, co se tu stalo.." pokrčil rameny Ronon. "Tak to pojďme zjistit!" usmála se odhodlaně Iris a zamířila k otevřeným dveřím, vedoucím dovnitř. "Tady je teda bordel!" zamrkala Eden, "Očividně to tu opustili ve spěchu." špitl Ronon, "Ten voják v baru ale říkal, že tu nikdo nepřežil, čekala jsem že tu budou i nějaká těla popravdě.." rozhlížela se zvědavě Iris, "Fuj! Tak snad by je tu nenechali jen tak hnít ne? Asi ty mrtvé odvezli.." zašklebila se znechuceně Astra, "Nebo jsou v jiných patrech..." špitl tiše Sky s pohledem upřeným na velké, neprostupně uzamčené dveře, které očividně vedly do nějaké důležitější, nebo tajnější části laboratoře. Skrze zašpiněné sklo bylo vidět, že jsou za nimi schody vedoucí dolů. "Ty brďo! spadla brada Iris. Nad dveřmi běžel stále dokola varovný nápis v simštině, stálo tam "Pozor! Hrozba! Pozor!". "To musím pak ukázat Erwinovi!" vytáhla z kapsy telefon a dveře si nafotila. "Jestli tě s těma fotkama někdo chytí, tak budeš mít velkej problém." zděsila se lehce paranoidní Eden. "Nikdo mně nechytí ty posero." zasmála se blondýnka a pokusila se kopnutím dveře otevřít. Díky její síle to byl pořádný kop, ale dveře se jen lehce zachvěly. "Na to potřebuješ přístupovou kartu, ty Rambo." uchechtl se Ronon a ukázal na čtečku vedle dveří. "Tak jí pojďme najít!" zazubila se blondýnka. "CO? Nečetla jsi ten nápis nade dveřmi??" zděsila se Eden. "No a právě proto chci vědět co tam je... ty nejsi vůbec zvědavá?" pohlédla na ni překvapeně dívka, "NE!" zděsila se Eden, "To teda nejsem!", "Fajn, tak na nás počkáš tady." pokrčila rameny Iris a šla hledat kartu. Ani po hodině ale nenašli nic, krom pár USB flash disků, které se Iris rozhodla vzít s sebou domů. Eden už začínala chytat hysterák a tak se raději rozhodli vrátit do města. Iris si ale byla jistá, že v té laboratoři nebyla naposledy..

Zmizelý kamarád

Na začátku týdne byl konečně Erwinův stánek opět otevřený, Iris k němu nadšeně zamířila, ale radost jí moc dlouho nevydržela. "Konečně jsi tady, už jsem si říkala že...eh?" zarazila se najednou, když zjistila, že zpod cedníku osoby stojící ve stánku, nevyčuhují zrzavé vlasy. "Co tak koukáš bloncko?" zamručela na ní kudrnatá dívka tmavší pleti, stojící uvnitř, "Uletěly ti včely nebo co?". "Já- já doufala že tady najdu Erwina." vysvětlila dívce Iris, "Chtěla jsem se ho na něco zeptat.." pokrčila rameny. "Erwin má teď nějaký problémy, takže se bejt tebou od něj držím dál. Cos mu chtěla?" zamračila se na ni podezíravě černovlasá dívka. "Chtěla jsem aby mi pomohl něco sehnat.." začala váhavě Iris. "No? A co by to mělo být? Vymáčkni se holka!" pobízela jí černovláska. "Taková karta, která by otevřela jedny dveře.." lezlo to z Iris jak z chlupaté deky. "Jaký dveře? A proč by k nim zrovna Erwin měl mít nějakou kartu?" hleděla na ni nechápavě černovláska. Iris nevěděla jak odpovědět, nechtěla cizímu simíkovi říkat, že lezla do opuštěné laboratoře, kam je vstup zakázán. "Tak povídej, jaké dveře bys chtěla otevřít?" ozval se hluboký, mužský hlas z poza blondýnčiných zad. Iris se polekaně otočila. "Nevíš, že poslouchat cizí rozhovory je zatraceně neslušný?!" obořila se na něj podrážděně. Srdce se jí rozbušilo, když na jeho krku zahlédla řetízek s vojenskými známkami. "Když jde o bezpečnost, slušnost musí jít stranou." odpověděl vážně a zkoumavě si drobnou blondýnku prohlédl, "Ty budeš Foxová, že jo?" vyhodnotil nakonec svoje pozorování. "Jak-jak to víš?" zamračila se na něj Iris. "Poslali mně pro tebe, dostal jsem popis koho hledat." zkřížil ruce na prsou. "A kdo tě poslal?" zeptala se Iris, jakoby ji to vlastně ani nezajímalo, uvnitř už ale začínala panikařit. Viděli ji jít do té laboratoře? Mají tam snad ještě nějaké funkční kamery? Má průšvih? "Tvůj táta měl dneska na základně nehodu. Není mu moc dobře, měla bys jít domů." pokynul hlavou voják. "Co se mu stalo?" vyhrkla vyděšeně dívka. "Všechno se dozvíš doma, tady bych o tom raději nemluvil." pohlédl přimhouřenýma očima na kudrnatou černovlásku, která se ze stánku zvědavě vykláněla, až téměř přepadla přes pultík...

Nečekaná novinka

"Vždyť to není fyziologicky možný!" vyšilovala Iris. "Zlatíčko, vážně...ztiš se prosím.." posadil se na posteli nemotorně Eliot, mnouce si spánky. "Nebojte, ta bolest hlavy do dvou hodin odezní, je to vedlejší efekt, který se občas při proceduře bohužel projeví." snažila se ho uklidnit doktorka, "A k vaší poznámce slečno, fyziologicky není možné pouze to, aby muž vašeho druhu otěhotněl přirozeně, neznamená to ale, že se u něj plod nemůže vyvinout." otočila se na Iris, "Například sameček mořského koníka také dokáže odnosit svá mláďata.". "Ale to...můj táta není mořskej koník.." začala koktat Iris. "Mládeži nechte nás tu a počkejte venku." zavelel poručík a promnul si oči. "Já nikam nejdu!" protestovala Iris. "Desátníku? Vyveďte slečnu Foxovou prosím, pan Fox potřebuje klid." pohlédl znaveně na mladého vojáka vedle Iris. Ten přikývl a odvedl dívku na chodbu, ona byla sice díky svým schopnostem silnější, ale předvádět to v přítomnosti lidí z armády, by nebylo zrovna moudré a tak desátníka akorát obdařila několik nadávkami. "Nemůžete to prostě vyndat?" pohlédl na doktorku Eliot, když se mu trochu srovnaly myšlenky a silná bolest hlavy začala zlehka odeznívat. "Nemůžeme, to dítě je hrozná vzácnost, pro nás je každé takové dítě jako zázrak.." snažila se mu vysvětlit situaci Sixamanka, "...bylo by to proti dohodě mezi Simtarií a Sixamem, mohla bych vás v takovém případě i udat." pokrčila rameny. "Zázrak.." uchechtl se sarkasticky Eliot, "..jak pro koho.." zaúpěl a padl zády opět na postel. "Ale doktorko, ta dívka měla v něčem pravdu, to dítě nemá... jak ho dostanem ven?" zeptal se poručík, který svému novému vojínovi celou tuhle situaci vůbec nezáviděl. "Až dítě povyroste bude muset být císařským řezem vyndáno a na nějakou dobu umístěno a dochováno v inkubátoru, protože by začalo panu Foxovi v břišní dutině mačkat orgány.." vysvětlila jim proces lékařka, "Pokud pak to dítě nebudete chtít, což bychom chápali, bude předáno adoptivní Sixamské rodině a nebudete se muset o nic starat." dodala. "Běžte už do háje.." zamručel Eliot. "Prosím?" zvedl obočí překvapeně praporčík. Eliot se vyhrabal na nohy, "Promiňte pane, ale už toho mám tak akorát dost a nechci tyhle žvásty dál poslouchat!" zamručel na ně Eliot. "Už mu začínají trochu šílet hormony.." špitla doktorka praporčíkovy na vysvětlenou. To už bylo na Eliota moc, "A VEN!" zařval... 

Karta

Jednoho dne, jako každé jiné ráno, vyrážela Iris do školy. K jejímu překvapení ale zrovna toho rána před jejich domem nervózně přešlapoval ten ujetý zrzek, kterého takovou dobu sháněla. "Erwine!!" pohlédla na něj překvapeně, "Kde jsi byl? Hledala jsem tě.." zeptala se s upřímným zájmem. "Gerta mi to říkala..." usmál se zrzek, "...já...měl jsem teď trochu problémy s těmi tajnými co se tu pohybují..." vysvětlil tišeji, "Moc bych to raději nerozebíral." požádal ji a nervózně se rozhlédl. "Jasně, rozumím. Hlavně že jsi zpět.." pokývala hlavou blondýnka. "Proč jsi mně tedy tak urputně hledala...Iris..?" zeptal se Erwin, chvilku dumajíc nad dívčiným jménem. "No já... chtěla jsem ti říct, že už ti věřím. Něco se tu děje! Potkala jsem naši sousedku Jenn a ona... nebyla sama sebou, chovala se divně a mumlala něco jako "přidej se k nám", bylo to fakt děsivé!" popisovala mu svůj zážitek dívka kvapně. "Já vím! Je to hrozné! A armáda dělá jakoby nic.." zamračil se Erwin. "Taky jsem byla v té opuštěné laboratoři za městem.." pokračovala tišeji. Erwinovi spadla brada, "Ty brďo! Našla jsi tam něco?" zeptal se horlivě. "Bohužel nic moc, zdá se, že to nejzajímavější bude za těmihle dveřmi, ale ty se nám nepodařilo otevřít.." pokračovala ve vyprávění Iris a vytáhla z kapsy mobil, na kterém měla fotografie uzavřených dveří, "...vidíš? Tady je nějaká čtečka na karty, ale nenašli jsme žádnou, proto jsem tě hledala, jestli bys nevěděl kde nějakou splašit.." pohlédla na něj s nadějí v očích. "Já teda žádnou takovou nemám, ale viděl jsem něco co by odpovídalo tomu jak by asi měla vypadat u své známé doma. Její manžel pracoval v té laboratoři a tragicky tam zahynul při tom incidentu, o kterém nikdo nechce mluvit.." zamračil se zase Erwin, ".. zeptám se jí a jestli bude ochotná nám jí dát, přinesu ti jí." usmál se na Iris. "Skvělý!" zajásala blondýnka. "Už... už bych měl asi jít... jsem venku moc dlouho.." rozhlédl se najednou nervózně Erwin, pak se otočil a rychlým krokem odešel. "Podivín..." vrtěla hlavou pobaveně Iris. Když se vrátila ze školy, ležel už na jejich zápraží balíček s jejím jménem.Na balíčku stálo "Pro novou členku týmu záhadologů! PS: Přijď mi říct, co jsi našla. E." Uvnitř balíčku byl týmový outfit a hlavně.. ta karta!... 

Průzkum tajné části

Nový objev

Situace ve Strangerville se den ode dne zhoršovala. Ve městě přibyla spousta vojáků a co hůř - nakažených simíků. Ti se potáceli městem a byli odchytáváni vojáky nebo simíky v tmavých brýlích a černých oblecích, kteří Iris naháněli hrůzu. Odvedené simíky nikdo několik dní neviděl a když se zase objevili, nic si nepamatovali. Rostliny se šířily dál a dál do města a byly každým dnem větší. Iris nevěděla co si počít, protože tohle všechno byla její vina, ona tu laboratoř otevřela a v tu chvíli to všechno začalo takhle gradovat. Erwin taky někam zmizel a Iris tak nevěděla na koho se obrátit, dokud nepotkala Eden. Její paranoidní kamarádka a ještě paranoidnější otec, se na podobné situace chystali už dlouho a tak byl jejich bunkr vybavený nejrůznějšími skenery a zařízeními, která Iris nedokázala ani popsat. Oba se snažili přijít na to, co jsou rostliny zač a jak by je šlo zastavit. Iris jim v tom chtěla rozhodně pomoct a tak se vydala ke spadlému vojenskému letounu, pod kterým oba žili. Když zaklepala na dveře bunkru, všimla si přilepené cedule dávající jasně najevo, že sem je mimozemšťanům vstup zakázaný. Vadili panu Cahillovi Sixamané? Eden se se dvěma z nich přátelila, věděl o tom? Nebo se snad bál jiných mimozemských návštěvníků? Její myšlenky přerušil pohyb za opodál ležícím spadlým motorem. "Co tady sakra děláš? To mně sleduješ?" houkla blondýnka na skrývajícího se chlapce. "To ne! Já jen... nudil jsem se doma.." přiznal Tristan otráveně, "Táta furt jen spí nebo jí co je v tom.." rozhodil rukama, "Ty určitě děláš něco zajímavějšího, viď?!" zazubil se. "Já vím že se nudíš bráško, ale tady by ses mohl dostat akorát do maléru... nemůžeš si jít raději hrát se svými kamarády?" pokusila se ho zbavit Iris. "Co se tu začaly rozlejzat ty kytky tak většina mých kamarádů nesmí z domu, nebo s nima jejich rodiny odjeli z města.." špitl Iris jakoby to bylo nějaké tajemství. "Aha, to mi nedošlo.." přiznala blondýnka, cítila se najednou ještě provinileji, že kvůli její zvědavosti opouštějí rodiny své domovy. "Jen ho nech, nebudeme dělat nic nebezpečného." vylezla z bunkru Eden, "Budeme jen mapovat kořenový systém těch rostlin, táta tvrdí, že je to klíčové pro celou tuhle situaci." sdělila jim dívka. Tristan nadšeně otevřel ústa "Žůžooo!" povyskočil radostí, konečně se něco dělo a on byl u toho! Trojice mapovala spletité kořeny rostlin pomocí Cahillových skenerů celé odpoledne a zjistili opravdu zajímavou věc. Rostliny byly propojené, tvořily síť a čím blíž k laboratoři trojice šla, tím hustší síť rostliny tvořily. Bylo jasné že zdroj toho všeho byl přímo v kráteru... 

Komplikace

Situace se nelepšila a Iris už začínala být zoufalá, protože nevěděla co si počít. Když se jednou vracela domů, zahlédla před domem zaparkovanou vojenskou sanitku. "Sakra.." zaklela a zrychlila krok. "Hlavně opatrně pane Fox, pomalu.." Sixamská lékařka zrovna usazovala jejího otce na transportní lehátko. "Tati?" pohlédla na něj sklíčeně dívka. "To nic zlato, už to konečně vyndají a bude pokoj od tohohle šílenství.." zatínal zuby Eliot a v křečích se položil na lehátko. Iris si všimla že za lehátkem stojí Logan, ale uhýbal pohledem. "Dítě už přerostlo únosnou mez a tlačí mu na orgány, musí ven." vysvětlila jí lékařka a pokynula vojákům aby pacienta přikurtovali. "Neberte ho pryč! Tatí zůstaň doma!!" rozplakal se Tristan, který byl z celé situace strašně vyděšený. "To nic bráško šššš, to bude dobrý.." přiběhla k němu ihned Iris, "Oni se o tátu postarají, nemusíš se bát." hladilo ho konejšivě po pažích. "Tak jo.." popotáhl Tristan, trochu se uklidnil a pak si do rukávu otřel nos. "Fuj.." pohlédla na něj lehce znechucená blondýnka a podala mu papírový kapesník ze stolu. "Postarej se o brášku princezno, zavolám vám až to bude za mnou!!" zakřičel na ně ještě Eliot než ho vyvezli z domu. "Neboj!!" křikla za ním Iris. "Hej, Logane.." houkla ještě na vojáka, který tlačil lehátko jako poslední. Jeho kolegyně mu pokynula, že to zvládnou samy a tak se utrhl a vrátil se k dívce, "No?" zeptal se nervózně, asi se bál, že celý ten jejich výlet do laboratoře praskne a on bude mít průšvih. "Zasekla jsem se, potřebuju se nějak dostat přes tu zamořenou chodbu, nevěděl bys jak?" Už vím že je tam někde epicentrum celé téhle katastrofy, ale prostě se tam nemůžu dostat..." šeptala mu stručně situaci. "Mně z tebe trefí! Nemůžeš to už nechat bejt?? Tobě to nestačilo minule nebo co??" protočil oči Logan. "Můžeme to zastavit, stačí jen..." pokračovala dotčená dívka, "Ne. Nemůžeme. Já nemůžu krást vojenský vybavení a riskovat tak celou kariéru!" zamračil se na ní, ale Iris to nepřesvědčilo, "Fajn, tak už vypadni, já si nějak poradím sama, když ty jsi taková posera..." zkřížila ruce na prsou a pohlédla uraženě jinam. "Iris prosím tě.." pohlédl na ni Logan prosebně, "Jdi už!" odsekla blondýnka a odešla do svého pokoje. Po chvíli uslyšela zabouchnutí dveří. Odešel..

Oblek

Když se Iris s Trisem v podvečer vraceli domů, byli plní dojmů. Měli nového sourozence a byla jím holčička vskutku neobyčejná. Těšili se až se s ní táta konečně vrátí domů, ale museli to ještě pár dní zvládnout sami. Babička by je přijela hlídat, kdyby jí zavolali, ale nikdo ji nechtěl tahat do města kde hrozí nákaza neznámou nemocí. Před domem je překvapil na schodech sedící Logan, který na ně viditelně už nějakou tu chvíli čekal a byl docela nervózní. "Hele, to je ten tvůj kluk co?" zatahal Tris sestru za rukáv. "Není to můj kluk takže zmlkni!" spražila ho výrazně, ale šeptem Iris, které na tváři ihned naskočil jemný ruměnec. Tristan jí odpověděl vypláznutím jazyka. "No konečně, čekám tu už celou věčnost..." vyskočil Logan s úlevou na nohy, dvojice k němu mezitím došla, "..donesl jsem ti to...no víš... to o čem jsme mluvili..." snažil se blondýnce naznačit důvod své návštěvy a pokýváním hlavy ji upozornil na malého kluku, který si je zvědavě prohlížel a před kterým o tom očividně nechtěl mluvit. "Chcete se pusinkovat coo?" culil se na ně Tristan a Iris by se v tu chvíli trapností nejraději propadla až někam do podsvětí, "Zalez do baráku!" přikázala mu s vražedným výrazem v očích. "No jo, je mi to jasný, chcete mít soukromí.." povzdechl si otráveně a prošel mezi nimi. "Promiň, je to pitomec.." zavrtěla hlavou Iris a očima uhýbala Loganovu pobavenému pohledu, "Co že jsi mi to teda přinesl?" zeptala se s povzdechem. "Našel jsem ve skladišti několik krabic s ochrannými obleky, které převezli na základnu po té nehodě, jsou přímo z té laboratoře, takže ty spóry by ti už neměli ublížit, když to budeš mít na sobě." odpověděl se sklopeným pohledem. "To je ale skvělé! Já myslela že mi nechceš pomoct.." pohlédla mu konečně do očí šokovaná Iris. "Neměla bys tam chodit. Něco tam dole je a ani armáda neví co s tím, jinak by už něco udělali.." mračil se, "Nechci aby se ti něco stalo, jsi asi nejšílenější holka co znám, ale vážně bys tam mohla přijít o život. Rozmysli si to." pohlédl na ni prosebně. "Jasně, promyslím to." pokývala hlavou Iris s vážným výrazem. Doma hned ale oblek vyzkoušela, padl jí jako ulitý, "Bycha spóry! Už si na mně nepřijdete!" dělala opičárny před zrcadlem. Toho večera když Tris usnul, se nezodpovědně vyplížila z domu a zamířila k laboratoři. Nechtěla ho nechat samotného, ale musela to udělat dokud byl táta pryč...

Zdroj

Stála tam a s otevřenou pusou zírala před sebe neschopna se pohnout, dobrých deset minut jí trvalo, než se odhodlala udělat krok vpřed. To co se tyčilo uprostřed kruhového sálu velikostí předčilo veškerá její očekávání. Rostlina monstrózních rozměrů se tyčila vysoko do kopulovitého stropu. Iris sebrala odvahu a vystoupala po schodech na plošinu, která vedla přímo k rostlině. Klekla si aby si pořádně prohlédla dno místnosti, ze kterého se rostlina tyčila,"Ty bláho.." vyvalila obdivně oči, když spatřila spletitý kořenový systém vycházející z rostliny pod plošinou, který prorůstal do ventilací a trubek vedoucím skrze laboratoř nejspíš až ven. "Fajn, takže epicentrum by jsme měli.." řekla si spokojeně Iris, ale spokojenost jí moc dlouho nevydržela, jelikož zaslechla pohyb a šustění. Pomalu se postavila na nohy a zvedla hlavu. Rostlina si ji zkoumavě prohlížela, nebo si to alespoň Iris myslela. "ehm, ahoj?" pokrčila dívka rameny, rostlina se naklonila ještě blíž, "Prosím nesežer mně, prosím nesežer mně, prosím nesežer mně.." šeptala si pro sebe se zavřenýma očima a zaťatýma pěstičkama. Rostlina na ni výhružně zaprskala jakousi lepkavou hmotu a pak se opět vrátil k vypouštění spór. Zjevně ji nepovažovala za hrozbu a chtěla ji jen odehnat. "Fuj! Hnus.." oklepala se dívka. Přemýšlela jestli má zkusit použít své schopnosti aby květinu nějak zastavila, ale bála se že ji spíš rozzuří. "To musím ukázat Erwinovi, Loganovi a Eden..." vytáhla z kapsy obleku telefon a rostlinu vyfotila. Bude potřebovat jejich pomoc jestli má přijít na to, co to vlastně je a jak to mají zastavit...

Plán útoku

"To je fakt všechno? Jen další velká rostlina? Pohoda.." mávla rukou Eden. "Pohoda? Vážně jsi řekla pohoda?" vytřeštil oči Logan, "Je to obrovský! Co s tím asi tak budeme dělat?" panikařil při pohledu na fotografii v Irisině telefonu. Dívka svolala své kamarády, kteří o celé situaci věděli nejvíc hned další den ráno. Nemohli čekat, nebyl čas, nakažených za jedinou noc přibylo tolik, že čekat už prostě nemohli. Tu rostlinu bylo třeba zabít. "Nejsi ty náhodou voják?" zeptal se Logana Erwin. "Jo je." odpověděla Iris za něj. "A to jsi takový posera?" zarazila se Eden. "Nechte mně bejt! Dyť tohle je jak z nějakýho pošahanýho sci-fi filmu!" rozmachoval rukama. "Uklidni se vojáčku, prostě tam napochodujeme a postříkáme to naším vylepšeným herbicidem a bude vyřešeno. Šmitec. Katastrofa zažehnána." luskla prstem před Loganovým obličejem Eden. "Vytvořili jste to? Vážně to funguje??" podívala se na ni nevěřícně Iris. Její plachá kamarádka se pomalu ale jistě stávala hlavní hrdinkou Strangerville. "Jo, zkoušeli jsme to s tátou na jedné z těch rostlin a fakt chcípla, ale o kus vedle vyrostly pak další dvě, musíme zabít ten zdroj jinak se toho nezbavíme..." pokrčila rameny. "Tak na co čekáme?" zeptal se nedočkavě Erwin, tohle bylo zcela jistě dobrodružství jeho života. "Po škole se sejdeme u kráteru, Logane, pomůžeš tam Eden dostat ten jejich herbicid a..." začala plánovat blondýnka, ale přerušil ji příjezd vojenského auta. Všem čtyřem zatrnulo. Odposlouchávali je? Přišli na to že byli v laboratoři? Z auta ale naštěstí vystoupil jen Eliot s malou Lunou v náručí. "Tati! Ty už jsi doma?" vydechla překvapeně Iris, ale hrdlo se jí stáhlo, táta byl pobledlý a měl kamenný výraz ve tváři. "Pojď dovnitř, musíme si promluvit.." řekl tiše a zamířil k domovu. "Všechno platí jasné? Dneska se té kytky zbavíme!" špitla ještě směrem ke kamarádům a vydala se za tátou...

Poslední den ve Strangerville

Po školním vyučování, které probíhalo i přes významnou absenci poloviny studentů a učitelů, se Iris odebrala do kráteru, kde čekala na své spolubojovníky. Chtělo se jí brečet, nechtěla se stěhovat, nechtěla opouštět už druhé místo, kterému mohla říkat domov. Zvykla si tu a zase musela pryč? To nebylo fér! "Iris? Jsi tu?" ozvalo se volání Eden. Trojice dorazila několik minut po ní. "Vypadáš vyděšeně Eden a to ses mi ráno smála že se bojím.." dobíral si dívku Logan, ona na něj na oplátku jen vyplázla jazyk. "Jsem tady!" vyskočila na nohy blondýnka a snažila se působit normálně, nechtěla jim o stěhování teď nic říkat, "Máme všechno?" zeptala se jich. "Jo, máme pod bundama plechovky s tím super herbicidem, jestli jsou tam dole ty nádoby na postřik jak jsi říkala, tak to tím jen naplníme, smícháme s trochou vody a voilá! Pá pá kytičko!" mrkla na ni Eden. "Super tak jdeme ať už je to za námi.." zavelela Iris a pak se společně vydali do útrob laboratoře. Trojice cestou nepřestávala vycházet z úžasu, hlavně Erwin se neustále zastavoval a něco prozkoumával. Když už procházeli poslední chodbou, zapípal Iris mobil, pak znovu a znovu. "Ježiši, co se děje...?" zastavila blondýnka a rychle zkoukla zprávy. V kráteru byl nejspíš špatný signál kvůli obrovskému víru, protože jí přišly najednou tři zprávy, z nichž první byla odeslána už před půl hodinou. Málem se jí zastavilo srdce když si přečetla slova "Dnes odjíždíme". "Děje se něco?" položila ji ruku na rameno Eden. "Ne nic.." oklepala se dívka a rychle vyťukala odpověď, "Jdeme na to." zastrčila telefon zase do kapsy. Podle vibrace jí bylo jasné, že hned přišla odpověď takže zpráva se naštěstí odeslala, nechtěla tátu zbytečně stresovat. Logan s Erwinem mezitím připravili herbicid do nádob. Po otevření posledních dveří zalapala trojice po dechu. "Je to mnohem větší než na té fotce!!!" zakřičela Eden. "Co když nás sežere?!" pištěl Erwin. "Dělejte posery, rozestavte se kolem dokola té kytky... máte všichni nádobu s tím jedem? Fajn, tak jdem na to..! Nenechte se zabít..." zavelel Logan, Iris na něj koukala s jistým obdivem, bylo vidět že vojenský výcvik udělal své a i v takhle šílené situaci dokázal díky němu zachovat chladnou hlavu a přemýšlel strategicky. "Tak pojď mrcho.." vystoupala na stupínek Iris. "Buď opatrná.." špitl za ní Logan, jejich pohledy se střetly a on pak odběhl na druhou stranu místnosti. "Do ní!" ozvalo se po chvíli a všichni začali monstrózní rostlinu kropit...

Přátelé a láska

"Naši hrdinové!!" zařvala jednohlasně skupina mladistvých, stojící pod pouličním osvětlením za Strangervillským mostem, po kterém se čtveřice bojovníků vracela. "Co- co tu všichni děláte?" žasla Iris a nechápavě hleděla na své přátele. Ronon, Astra a Sky se nadšeně zazubili, "Eden nám napsala že jste zabili tu zrůdnost. Nechápu jak jste to dokázali, vždyť i armáda se tam bála jít!" hleděla na ně zvědavě Astra. "Armáda neměla tolik odvahy jako Iris.." odpověděl tiše Logan. "To máš pravdu chlape. Tahle malá kočka je zachránkyně a spasitelka Strangerville!" dodal drsňácky Ronon. "Skupinové objetí!" zařval Sky a všichni se namačkali kolem Iris. "Lidi to je tak hezký.." špitla téměř umačkaná blondýnka. Chtělo se jí brečet, nechtěla je opustit, ale věděla že musí dnes odjet. "Pojďte, jdem to zapít do baru!" zavelel Ronon, k němuž se s jásavým pokřikováním přidala většina skupiny, kromě Iris a Logana. "Ty nejdeš?" zeptal se mladík. "Ne.. ne já.. musím jít domů." vymlouvala se dívka a uhýbala pohledu jeho čokoládově hnědých očí. "Dobře. Chtěl bych ti jen říct, že jsi úžasná. Fakt... asi nejodvážnější holka co znám! A taky nejumanutější, nejpaličatější a naprosto šílená... ale jsi úžasná." hleděl na ni. Tohle nečekala, málem se jí z těch řečí podlomila kolena a srdce jí bušilo jako šílené, "Logane.." špitla neschopna slov, co mu taky měla říct, věděla že musí odjet pryč, opustit město a s ním i jeho. "Mluvím vážně, úplně z tebe šílím.." přistoupil k dívce a chytil jí kolem pasu. Když se k ní naklonil pro polibek, nedokázala mu odolat. Zase ucítila vůni té kožené bundy. Rukou ho objala kolem krku a druhou zajela do vlasů. Měla husí kůži jak příjemné a vzrušující to bylo. První pusa. Když se odtrhli měla už k pláči velmi blízko. "Co se děje? Udělal jsem něco špatně?" zeptal se Logan když zahlédl dívčin výraz. " Ne to já... my dnes večer odjíždíme z města, táta tu už nechce žít..." šeptala smutně Iris. "Cože? Vždyť jsme tu potvoru zabili! Třeba změní názor!" napadlo Logana, ale dívka jen zavrtěla hlavou, "To není kvůli té nákaze.Promiň mi to. Budeš mi fakt moc chybět.." zavzlykala a opřela si čelo o jeho rameno. Logan ji pevněji stiskl, ale už nic neříkal. Stáli tam takhle ještě dlouho a Iris si naposledy užívala tu úžasnou vůni, Loganovy kožené bundy...

Azyl v Brindleton Bay

Utekl celý měsíc a přišla zima. Brindleton Bay pokryla sněhová peřina a s ním i Eliotovo auto, které stálo od jejich příjezdu zaparkované před domem. Na neurčito zůstali u Erin a Jakea, kteří svou rodinu láskyplně přijali ve svém domě. Překvapení z nové vnučky a jejího podivného početí na nějaký čas s Erin otřáslo, její zkušenosti se Sixamany byly naprosto děsivé a chovala k nim podobnou nenávistjako Eliot, ač ji tolik nedávala najevo. Stejně jako u něj, však malá holčička brzy obměkčila i její srdce a Erin se stala na malé téměř závislou. Díky koalici se Sixamem se nad jejím vzhledem už nikdo ve městě ani moc nepozastavoval, nebylo to výjimečné. Holčička měla tyrkysové vlásky a stejnou barvu měli od narození i její nehty. Kouzelné modro zelené oči zářily z její tvářičky jako dva drahokamy a špičatá ouška jí propůjčovala až mýtický vzhled, vznešeného elfa. Byla naprosto okouzlující. Dokonce i Tristan k ní neuvěřitelně přilnul a to ze začátku o další sestru ani moc nestál, tahle byla i jiná a on si z ní udělal parťačku, učil jí vylomeninám a všelijakým lumpárnám. "Tak jo, všechny vaše věci jsou už převezené do našeho skladiště v Myshunu, jakmile se rozhodneš kam půjdete dál, stačí říct. Kolem vašeho domu se potloukalo pár Sixamanů, ale myslim že byli neškodný." sdělila April Eliotovi novinky. "To mohli být ti Irisini kamarádi. Ale díky moc, jsi skvělá... snažím se najít nějaké místo, kde by nás nehledali, ale nechci zase být někde na samotě, aby nebyly děti odstřižené od kamarádů...je to těžké.." povzdychl si Eliot. "Hmmm.." zamyslela se April, "..a co takhle odjet na ostrov? Vím o místě, kde by se vám mohlo líbit, ale nevím jestli se chceš odstřihnout zase takhle moc, přece jen je to přes oceán." pokrčila rameny. "Teda... o tom jsem ani neuvažoval, že by jsme odjeli až takhle mimo civilizaci. Ale Iris úplně zbožňuje horko, byla by tam nejspíš nadšená..." uvažoval nahlas Eliot. "Hele promysli to, jen mně to tak napadlo. Ostrov který mám na mysli se jmenuje Sulani, žije tam hodně simíků, takže by jste měli komunitu do které zapadnout, děti by si našly kamarády a tak.. je to tam fakt moc pěkný." doplnila informace stručně April. Od příjezdu do Brindleton bay měla Iris temnější období svojí puberty. Poslouchala smutné až depresivní písničky, celé dny trávila zalezlá v pokoji a s nikým se nechtěla nijak zvlášť bavit. Neustále visela na telefonu, kde si psala se svými přáteli ze Strangerville, ještě staršími přáteli z Del Sol Valley a hlavně s Loganem. Fakt, že bydleli u babičky s dědou jí moc nepomáhal, neměla žádný svůj pokoj, neměla svoje věci a neměla soukromí. Sluchátka se staly jejími nejlepšími kamarády. Chtěla odtamtud vypadnout...

Po zemi i vzduchem

Začátkem jara bylo už vše zařízené, starý pozemek prodaný, nový koupený a rodinka se po dlooouhém loučení s prarodiči mohla dát konečně na cestu. Eliot nechal auto u rodičů v Brindleton Bay protože na ostrov letěli a tak museli jet na letiště do San Myshuna vlakem. April s Lexie se nabídly, že jim mazlíčky potom přenesou na místo, až se rodinka zabydlí, protože Iris se o ně hrozně bála, nechtěla je nechat zavřené někde v nákladních prostorech mezi zavazadly. "Konečně je to tady!" klepala nohou natěšená Iris, neschopna v klidu sedět, "Co je s tebou? Jsi nějak nezvykle tichý..?" drcla loktem do bratra. "Bojím se toho letadla.." špitl co nejtišeji chlapec. "Prosím tě, nemáš se čeho bát!" podrbal ho na hlavě Eliot. "Co když to nevzlítne a rozsekáme se na malinkatý kousíčky?" podíval se na něj úzkostlivě chlapec. "Jo, tak to by bylo blbí." přikývl souhlasně Eliot. Iris vyprskla smíchy a ohodila okno vlaku, což rozesmálo malou Lunu. Cesta byla příjemná a počasí celkem teplé na jaro. Na letišti se nikde moc nezdržovali, u odbavování nebyla dlouhá fronta a kontrola proběhla rychle. Než se nadáli už seděli v letadle. Eliot mohl mít Lunu celou cestu na klíně což bylo super. Iris dostala sedadlo hned u okna s byla šťastná jako blecha, Tristan oproti ní byl bledý až zelený. Když se dalo letadlo do pohybu a nabíralo rychlost tak vypadal že každou chvíli omdlí, ale jakmile se odlepilo od země a vystoupalo do určité výšky, počáteční tlak polevil a on se spokojeně zavrtěl v sedadle, "Nebylo to tak hrozné, vlastně celkem pohoda.." usmíval se frajersky. "Ale, jaký je z tebe hrdina najednou, ještě před chvílí jsi málem hodil šavli.." popichovala ho Iris. "To není pravda!" strčil do ní vztekle Tris. "Nevyskakuj si pako!" ušklíbla se Iris a vlepila mu pohlavek, což vyprovokovalo několikaminutové pošťuchování. Eliot mezitím lovil v uličce neposednou Lunu, která odmítala sedět na svém místě. Když se Iris po bitce podívala z okna, zahlédla pod sebou San Myshunský most. "Sbohem Myshuno, sbohem starý živote.." špitla s úsměvem dívka a zbytek cesty už byla myšlenkami na Sulani...